S NADHLEDEM

13.08.2017

Jezděte na kole. Dozvíte se o sobě spoustu věcí…

Štítky: , , , , , ,

Jezdíte rádi na kole? Já jo. Není nad povznášející pocit, když plujete krajinou a vnímáte onu lehkost pohybu, se kterou vás tenhle dopravní prostředek posouvá k novým metám. K tomu nesmrdí, nehlučí, nemusíte do něj lít benzín.

A teď malá odbočka. Člověk je tvor přirozeně líný. Jakmile vypadne z koloběhu pohybu, zjistí, že na sportu v poloze ležmo je rovněž něco přitažlivého. Lenost podpoří hromada pracovních úkolů, které jednoho vyčerpají tak, že se po práci zvládne přemístit opět tak maximálně na postel. Když je hotovo, stačí se rozhlédnout kolem, protože pro samou práci nebyl čas uklízet. A kdo by chtěl žít v binci. Ostatně, úklid je přece taky pohyb, i když ne na kole. Jednou teda opravdu už musí být hotovo. Takže teď, teď už přijde ta povznášející chvíle lehkosti bytí v atmosféře. Prdlajs, volala Nováčková, že se potřebuje nutně přijít vybrečet, protože má světobol. Světoboly Nováčkové trvají obvykle tak tři měsíce, ve kterých je třeba o ni náležitě pečovat, jelikož má sklony k sebedestrukci. Rychlým součtem vychází, že už nám pomalu končí zimní spánek a bude čas vyrazit za sportem. COŽE??? A to jako jak. Od práce se přece neodchází, od nepořádku už tuplem ne a Nováčková potřebuje oslavovat, že si konečně našla nový důvod příštího depresaria. A pak jednoho krásného zjistíte, že si přes břicho už nezavážete ani tkaničku, dojde vám, že vás dohnala karma, co se mstí za výmluvy, ta mrcha proradná, protože jste se na to kolo vykašlali, a to se kamarádům nedělá.

Ano, řeč je o mně… I když, jenom o mně? 😉 Komu je tohle sebezpytování povědomé, ať zvedne ruku!

Já zvedla kolo a po čtyřech letech, ano, slyšíte dobře, vyrazila na projížďku. Jsou u nás kopce, vlastně kopečky, cyklista by řekl, mírně se zvedající povrch. Po takové době si ovšem budete připadat, jako když vyjíždíte Alpy, Himaláje a Tatry v jednom. Funíc a tlačíc kolo na první horu jsem proklínala čerty i anděly. Znovu v sedle, s pohledem upřeným na zem a zaujatá řazením jsem po chvilce zjistila, že jsem vyjela druhou horu, ano VYJELA. Sice by mi i parní vlak záviděl hlasité supění, ale to v danou chvíli bylo to nejmenší. Už jsem se zase vznášela nad krajinou, s každým šlápnutím do pedálů se vracela jistota, a pocit, že jsem se hecla a podkopla svému línějšímu já nohy, tak ten byl k nezaplacení. Připadala jsem si, že je mi zase o ty čtyři roky méně, nebo spíš, že je mi sladkých náct. Výšlap nahoru zákonitě předchází cestě dolů. A na té jsem míjela chlapečka s babičkou. Ten z dálky mával a hulákal: ,,Jsi holka?“ Otáčela jsem se, ale nikde nikdo, jenom my tři. ,,Jako já?“ odvětila jsem. ,,No ty. Jseš holka?“

,,Jsem holka!“ přikývla jsem hrdě.

Jo, jsem holka, sice už hodně velká, ale děti nelžou, tak to nejspíš bude pravda.

P.S. Takže vyrazte na kolo nebo si jděte zaběhat. Klidně i po ,,sto letech“. Je to totiž povznášející pocit. Třeba taky potkáte takového chlapečka a bude vám ještě líp. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *