TEXTY

15.12.2016

Okurková sezóna

Štítky: , , ,

Když Lucie Krausová vcházela toho večera z rozpálené letní ulice do domu na pražské Malé Straně, doslova se už viděla ve sprše, a pak s knihou v křesle na terase. Vezme si k tomu z lednice zbytek zeleninového salátu, sklenici vychlazeného bílého vína a až ji přestane bavit číst, bude jen tak sedět, odpočívat a koukat na malostranské červené střechy. Příjemný chládek, který na ni čekal za vchodovými dveřmi, jí okamžitě zvedl náladu. Prošla průjezdem na dvorek, po schodech vyběhla do prvního patra a přes společnou pavlač zamířila do zadního traktu domu. Odtud to bylo už jenom pár kroků ke schodům vedoucím k jejímu podkrovnímu bytu. Ale dřív než stačila došlápnout na první stupeň, otevřelo se okno, jehož majitelce se chtěla za každou cenu vyhnout.

,,Dobrý den, paní Krausová. Už jste to slyšela?”

,,Co, paní Jeřábková.”

,,Máme nového souseda. Po Novákových. Nějakého Havrdu.”

,,Tak to je snad dobře, ne? Alespoň ten byt nezůstal dlouho prázdný.”

,,To sice ano, ale od rána se odtamtud ozývá nějaký křik.”

,,Tak na něj zazvoňte.”

,,To jsem udělala,” ošila se Jeřábková.

,,A co vám řekl.”

,,Ani neotevřel, jenom skrz dveře zařval táhni babo.”

Lucii zacukaly koutky, ale zachovala dekorum. ,,Možná jste jenom špatně slyšela.”

,,Mladá paní, já slyším dobře,” ohradila se Jeřábková.

Lucie se rozhodla v téhle zbytečné konverzaci nepokračovat. Rychle se rozloučila a o hodinu později už odpočívala na lehátku pod smrákající se letní oblohou. Únava a horko z náročného pracovního dne ji natolik zmohly, že během chvíle usnula. Zdál se jí sen, ve kterém honila Jeřábkovou po domě a křičela, zabiju tě, babo. A pak někdo zařval, vraždááá. S leknutím se probrala. Spala sotva čtvrt hodiny. Všude kolem panoval obvyklý ruch, typický pro zdejší městskou čtvrť. Nejspíš se tedy opravdu vraždilo jenom ve snu. Sáhla po sklence s vínem. Když zjistila, že je prázdná, vstala a zamířila zpět do bytu. Francouzským oknem prošla do haly a dál do kuchyně. Zásoba bílého v lednici byla na nule. Vzpomněla si,  že ještě jednu láhev má ve spíži. Než rozsvítila, stoupla si na stoličku a snažila se zavřít okno do světlíku, odkud k ní doléhal hovor nájemníku v nižších patrech.

,,Polib si, ozval se vysoký ženský hlas. Lucie se zarazila. Jako zpěvačka měla vycvičené ucho, ale majitelku tohoto hlasu nepoznávala.  ,,Zabiju tě, babo,” pokračoval mužský protějšek.

Tipovala, odkud to vychází. V přízemí bydlí pan Válek. Ten je ovšem vdovec a z ženských ho zajímá akorát láhev piva. Pak by to mohli být Voráčovi, nebýt toho jména, typická italská domácnost. Jenže minulý týden se Jeřábková zmínila, že jí Voráčka dala na 14 dní klíče, aby jim zalévala kytky. Prý jedou do Itálie. Asi načerpat vědomosti, jak správně házet talíři, uchechtla se. Že by to byl profesor Hejzlar, který obýval byt pod ní? To sotva. Svoji ženu nade vše miloval, a ona jeho. Příkladné manželství.

No jo, ale odkud to teda šlo? Lucie opatrně vystrčila hlavu z okénka a prohlížela si světlík. Ještě Novákovi. Na ty málem zapomněla, což se stalo nejspíš tím, že bydleli ve druhém traktu a okno do světlíku měli na protější straně. Ozvala se rána. Lucie sice nebyla strašpytel, ale přece jenom znejistěla. Co to bylo, sakra. Na klidu jí nepřidalo ani jasné a zřetelné – Vraždááá, které se neslo světlíkem až k ní pod střechu. Rychlostí blesku se vsoukala zpět do spíže a chvilku přemýšlela, co bude dělat. Než ale stačila cokoli vymyslet, ozval se zvonek u dveří. ,,Slyšela jste to?” vykoktala ze sebe roztřesená Jeřábková.

,,Nešlo to od Nováků?” zeptala se Lucie.

,,Ti se přece odstěhovali a místo nich je ten Havrda,” opravila ji Jeřábková.

Z bytu se rozezněl Luciin zpěv.

,,Co to bylo?” vyděsila se Jeřábková. ,,Jak to, že zpíváte tam, když jste tady!”

,,To mi zvoní mobil. Moment. Zvednu ho,” řekla Lucie a odběhla do obývacího pokoje.

,,Krausová,” představila se do sluchátka.

,,Luci, dobrý večer. Tady Stránský. Jak se máte?” ozval se na druhém konci linky hlas známého bulvárního novináře.

No tys tu chyběl, pomyslela si Lucie. Jelikož ale bylo radno udržovat s tímto člověkem přátelské vztahy, odpověděla se strojeným nadšením: ,,Rudýnku, Vás už jsem dlouho neslyšela. Daří se Vám dobře? Mohu pro Vás něco udělat?”

Rudýnek se vytasil se skromnou žádostí, aby mu zazpívala ukolébavku na dobrou noc a pokud možno v rouše Evině, ale ještě před tím chtěl vědět, jestli u nich v baráku bydlí poslanec Havrda.

,,Tak vydržte. Mám tady zrovna paní správcovou, zeptám se,” odvětila Lucie a zamířila zpět do předsíně, kam se Jeřábková mezitím pozvala a zvědavě prohlížela zarámované stříbrné, zlaté a platinové desky.

,,Paní Jeřábková. Ten chlap po Novákových je opravdu Havrda?”

,,Vždyť jsem Vám to říkala už dvakrát,” zatvářila se Jeřábková, jako když mluví s hotentotem.

Lucie její grimasu přešla a pokračovala: ,,A nevíte, jestli to není poslanec?”

,,Poslanec?” podivila se Jeřábková. ,,No ale ten by přece nevraždil,” zkonstatovala hlasitě, jak bylo jejím dobrým zvykem.

,,Kdo vraždil?” ozvalo se v telefonu.

,,Nikdo, Rudýnku,” odvětila Lucie.

,,No jo, ale ta rána,” pokračovala Jeřábková: ,,Co když ji zastřelil?”

,,Koho, paní Jeřábková?”

,,No tu babu, přece.”

Hlas v telefonu znervózněl. ,,Luci, Vy mi něco tajíte,” dožadoval se Rudýnek informací.

Lucie zakroutila očima a přemýšlela, jak celou situaci Stránskému co nejlépe vylíčit, aby z ní neudělal případ století. ,,Proč ho vlastně sháníte?” zeptala se.

,,Zajímá mě, kde vzal na to krásný bydlení u Vás. Ale k věci, tak co se tam děje?”

,,Nic, jenom jsme tady se sousedkou slyšely takové divné zvuky. A nejspíš vycházely z jeho bytu,” odpověděla Lucie. Přešla do spíže, vystrčila hlavu z okénka a poslouchala. Jeřábková samozřejmě uháněla za ní.

,,Nechlastej. Zabiju tě, babo,” neslo se světlíkem.

,,Neměly bysme zavolat policii?” zašeptala Jeřábková tak, že to slyšel i Rudýnek na druhém konci drátu.

,,Lucie, nic nedělejte. Jedu tam a policajtům zavolám sám,” poznamenal Stránský a než mohla Lucie cokoli namítnout, zavěsil.

Pět minut po hromadě s Jeřábkovou nemůže zavánět ničím jiným než malérem, napadlo ji. ,,Možná byste měla jít raději domů,” vybídla správcovou. ,,Kdyby přijela policie, budou vás potřebovat jako svědka.”

,,No já tam sama nejdu,” odmítla Jeřábková. ,,Náhodou vyleze z bytu a taky mi něco udělá.”

,,Tak já Vás doprovodím,” nabídla se Lucie.

Sotva došly před dveře správcové, zaslechly vyzvánění domácího telefonu. Jeřábková odemkla a roztřesenou rukou zvedla sluchátko: ,,Haló, kdo je tam?”

,,Tady policie. Vy jste správcová?”

,,No snad je to tam napsaný,” odpověděla v obvyklém duchu Jeřábková.

,,Můžete nám otevřít?”

Jeřábková odvětila, že už jde, zavěsila a obrátila se na Lucii. ,,Jdete se mnou, stejně za to můžete vy.” Popadla ji za ruku a táhla chodbou k venkovním dveřím.

Na chodníku už čekal redaktor Stránský s fotografem a dvěma policisty v civilu. Lucie jim v krátkosti vylíčila, co se vlastně stalo. Muži zákona po sobě mrkli a jeden z nich podotkl k Rudýnkovi: ,,Jestli to zase bude nějaká blamáž…”

Stránský ho ubezpečil, že tentokrát jdou na jisto. Vešli do chodby domu. Když se blížili ke schodům do zadního traktu, ozval se výstřel. Muži zákona tasili kolty a požádali obě dámy, aby laskavě padaly domů.

Jeřábková poslušně uháněla do své sluje, zato Lucie se rozhodla, že si tohle představení nenechá ujít. Jelikož v domě bydlela už hezkou řádku let, vlastně v něm kdysi bydlela i její babička, znala jeho veškerá zákoutí a průchody. Nepozorovaně přeběhla na druhou pavlač, odkud měla krytý výhled na dveře poslance Havrdy jak z divadelní lóže.

Jeden z mužů zazvonil. ,,Táhni,” ozvalo se tlumené.

,,Policie, otevřete,” zabušil druhý.

Odpovědí mu bylo zřetelné: ,,Zabiju tě.”

,,Vykopnem to,” rozhodli se. Než se ale stačili rozběhnout, dveře se otevřely a vyšel poslanec Havrda s obrovským papouškem, který spokojeně řval: ,,Zabiju tě. Táhni.” Celé představení pak zakončil jasně zřetelným zvukem připomínajícím táhlý pšouk.

P.S.: Když Lucie Krausová druhý den procházela kolem trafiky, nemohla si nevšimnout vyděšeného obličeje jejího nového souseda, který na ni hleděl z titulní strany jistého bulvárního plátku. Možná se tak tvářil na výmluvný komentář, skvoucí se v letně rudé barvě pod ním – Poslanec Havrda přistižen s ptákem… Ať žije okurková sezóna, napadlo ji.

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *