S NADHLEDEM

18.10.2016

Proč jsem občas ráda sama

To, že nemáte nebo už nemáte malé děti, ještě neznamená, že byste nemohli občas cítit potřebu skočit do toaletní mísy a přiklopit prkýnko, protože to je jediné místo, kde vás nejspíš nebude nikdo hledat, takže si užijete svých pět minut absence nesmyslných otázek, požadavků a invektiv. Dospělí příbuzní totiž bývají leckdy podstatně vynalézavější než malé děti. Umí se zjevit v tu nejnevhodnější chvíli… Mě osobně tyhle chvilky o samotě baví, protože:

Nemusím se dělit

Jo, přiznávám, zní to sobecky. Jenže vy byste taky prodali vlastní rodinu, abyste si mohli v klidu sníst tabulku čokolády, schroupat pytlík oříšků nebo se přecpat vanilkovou zmrzlinou, aniž by vás přitom sledovalo hejno supů vysílající příkazy a poznámky typu, dej mi kousek, odsyp mi, já vanilkovou taky rád/a, což je obzvlášť výživná věta, po které se cítíte jak ten největší hamoun světa. Že ta vanilková pořádně zhořkne asi netřeba dodávat…

Užívám si TV kýče

Někdy mám zkrátka náladu sednout si k televizi, koukat na kino hodně nenáročného diváka a cpát se něčím z odstavce výše. Podstatou celé seance je skutečnost, že si u takových filmů vyčistím hlavu, protože zkrátka vypnu. Ovšem kýžený efekt se nedostaví v situaci, kdy je tento meditativní stav co pět minut přerušován kašláním, funěním, syčením a téměř hlasitým koulením očí s jediným, leč xkrát opakovaným dotazem, jak se můžeš dívat na takovou s… ku…

Čtu si

Chvilka o samotě je přesně ta chvilka, kdy si můžu dočíst napínavou detektivku, román, novelu, zkrátka knihu, kterou se pokouším zdolat už pár týdnů, protože vždycky se stane něco takového: On – miláčku, volá maminka, že by se ráda zastavila. Já – jo. On – a kdy by se ti to hodilo? Já – co? On – ty mě neposloucháš. Já – poslouchám. On – tak kdy může přijít? Já – kdo? On – ty máš něco proti mojí matce? Já (s dvěma zkříženými prsty) – ne. On – nelži, právě jsi zkřížila dva prsty. A je po čtení…

Konečně mám čas jenom pro sebe

Napatlám si na obličej masku, nalakuju nehty, natáhnu se a čekám, až to všechno uschne. S barákem plným lidí je tahle činnost naprosto zbytečná, jelikož během minuty se dostaví první žadatel s dotazem – kde mám to červený triko, po něm následuje další zbytečná otázka – zlato, chceš kafe, ve finále – můžeš mi ,,to“ podržet? A zkuste nereagovat…

Nikdo se mi neplete do toho, co právě dělám

To je totiž tak. Vařím. Baví mě to, takže ráda. Tedy až do momentu, než se ozve – dala´s tam majoránku? Nedala, patří tam oregano. Já tam dávám majoránku a ještě si nikdo nestěžoval – ozve se vzápětí. A následuje – mícháš to? Míchám. No já jen, abys to nepřipálila. Debata přiostřuje. Co budeš dělat k tomu králíkovi jako přílohu? Co bys chtěl? Bramborové knedlíky, to je přece jasné, odvětí on. Tak je udělám, přikývnu. A víš, co do nich máš dát? Jo! – a vzápětí mě napadne – ještě že nám na zahradě neroste rulík, konvalinky, vraní oko a další podobné ,,příchutě”…

Už tedy chápete, proč jsem občas ráda sama?

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *